Jelikož už je to nějakou dobu, co jsem si prošla obdobím s poporodní depresí, tak jsem měla mraky času nad tím přemýšlet. Kde jsem udělala chybu? Jak to, že si poporodní depka vybrala zrovna mě? Přemýšlela jsem nad tím z toho důvodu, že v poslední letech před porodem jsem si připadala mentálně hodně silná a fakt mě málo co rozhodilo. Umím si se vším poradit, všechno si zařídím a s příchodem poporodní deprese se ze mě stal marťan z Marsu.
TAK OD ZAČÁTKU…
Myslím, že se jednalo o souhru více okolností. Budu upřímná. Než jsem otěhotněla náš vztah s partnerem šel po 6 letech do kytek. Ani jeden jsme ale nechtěli říct SBOHEM, KONEC. Bylo to fakt těžký.
23. 12. 2018 proběhla v ložnici menší výměna názorů a já šla na toaletu, kam jsem si s sebou vzala i těhotenský test. Vždy jsem si jednou za čas dělala kontrolu… Jaký to bylo překvapení, když se objevily dvě čárky.
Zrovna u nás byla moje mamka, s kterou trávíme každoročně Vánoce. Když jsem na ní doslova ZAŘVALA „MAMIIIIIIII“ byla u mě snad do dvou vteřin a řiká „CO SE STALO?“. Začala jsem strašně brečet „JÁ JSEM TĚHOTNÁ“.
Seděly jsme obě jako opařený a koukaly jsme na sebe. Na tenhle moment nikdy nezapomenu. Okamžitě ze mě vypadlo „CO BUDU DĚLAT?“. Hlavou mi hned letělo, nemůžeme spolu přece zůstat „jen“ kvůli dítěti?! Musela jsem to rozdýchat a zapnout mozek.
Když mi to začalo konečně trochu myslet, říkala jsem si, že je to DAR, že mi miminko bylo seslaný vlastně „jen tak“. My jsme mimčo chtěli ale nesnažili jsme se o něj a v týhle krizi ani nemluvim.
Šla jsem za přítelem do ložnice a oznámila mu tu velkou novinu. Od tý doby bylo všechno v pohodě. Náš vztah se uklidnil. V tu dobu jsem si říkala CO SE MÁ STÁT SE STANE.
Těhotenství jsme si užívali oba dva. Samozřejmě byly dohady ohledně pohlaví. Já si vždy přála holčičku a přítel chlapečka. Nejhorší bylo, že já si vůbec nedovedla představit mít kluka. S touhle variantou jsem prostě nepočítala a to jsem teda sakra měla.
Když jsem se dozvěděla, že čekám syna, obrečela jsem to. Upřímně jsem se dlouho smiřovala s tím, že budeme mít chlapečka. Kdokoliv se mě zeptal co to bude, suše jsem utrousila, že kluk a že jsem chtěla holčičku. Všichni mě ujišťovali, že kluci jdou víc k mámě a je to s nima jednodušší. No nevím…
Vše se změnilo až když jsem šla na druhý velký ultrazvuk, který mi nedopadl dobře. Teprve tehdy mi došlo, že je nejdůležitější aby bylo mimčo hlavně zdravé a bylo tu s námi, je jedno jestli holčička nebo kluk. Po čtrnáctidenním trápení jsme se dozvěděli, že by mělo být všechno v pořádku.
Vůbec nechápu, jak jsem mohla být tak blbá. Přitom já si zdraví vážím a neberu ho jako samozřejmost ale tady moje soustředěnost byla jinde a nevážila jsem si toho, co mám. Když to shrnu první zádrhel byl to, že náš partnerský život nebyl OK a já do toho otěhotněla a druhý zádrhel bylo pohlaví miminka, z čeho jsem byla úplně nesmyslně vyvedená z míry.
Myslím, že už malej ty moje hloupý řeči vnímal a chudák několik měsíců poslouchal jak nechci kluka ale holku. Miminka už opravdu v bříšku vnímají. Přečtěte si článek na blogu DUŠE, KTERÁ SI NÁS VYBRALA, kde o tom píšu víc.
Na porod jako takový jsem se vůbec nepřipravovala. Pracovala jsem do 8 měsíce a říkala jsem si, že to zvládly všechny ženy přede mnou a já to přece zvládnu taky. TO JE SNAD JASNÝ!!! Opět jsem se mýlila! Můj porod byl šílenej, tady to všechno začalo – moje deprese… Ale o tom zase příště. 🙂
Jsem žena, která si prošla těžkou poporodní depresí. Ukážu vám mojí cestu za uzdravením, která sice ještě není u konce ale za ty dva roky jsem nasbírala takovou sílu (hlavně mentální a to především díky seberozvoji), že vzhledem ke zkušenostem, které jsem za těch spoustu měsíců nasbírala, jsem se dokázala odrazit opravdu z hlubokého dna. I kdyby sdílení mojí cesty a zkušeností pomohlo jen jedné z vás, budu nesmírně vděčná a šťastná. Více o mně se dočtete v mém příběhu.Můj příběh