Můj příběh
Zase miluji svůj život
Cítím se skvěle. Konečně se poznávám, jsem to zase já. S neskutečnou chutí do života. Takovou, jakou jsem ještě nezažila. Zase se ráda směju, opět si užívám svůj život a jsem vděčná, že tu jsem.
Ale po porodu to tak nebylo
Proč jsem vděčná? Protože když se mi v roce 2019 narodil syn, začalo mi životní peklo…
Peklo jménem poporodní deprese. Na svůj porod nikdy nezapomenu. Už od rána, kdy se mi porod rozjel, jsem věděla, že je něco špatně. Do toho v porodnici, kde jsem byla přihlášená mě nevzali, takže přejezd jinam. Po Hamiltonu mi praskla voda a za 2 hodiny se šlo na věc.
Jenže přestávaly být slyšet ozvy a už to jelo. Během chvilky u mě bylo celé oddělení, asi o 10 lidech. Nevím jak dlouho to trvalo, ale pro mě to byla věčnost. Furt jsem tlačila a nic. Nejdřív zvon od nejmenší velikosti po největší, do toho nástřih a pak jsem jen slyšela doktorku jak říká kleště, na které naštěstí nedošlo. Dvě sestry mi loktama tlačily do břicha a už přicházeli doktoři na akutní císař, když v tom se konečně malého podařilo dostat ven.
Rychle jsem se podívala. Měl třikrát otočenou pupeční šňůru okolo krku, nedýchal, byl fialovo-modrej a okamžitě ho odnesli. A teď co jako? Umřel? To čekání… Čekala jsem 15 minut, než mi konečně přišli říct, že žije. V rychlosti mi ho ukázali a odnesli pryč.
A moje kámoška jménem poporodní deprese byla na světě…
Konečně doma, kde jsem nechtěla být
Přijeli jsme domů z porodnice a malej prakticky nonstop brečel. Přes noc nespal. Přišla jsem nervama o mléko. Do toho jsem si nemohla zvyknout na roli matky a na moje stavy, které jsem neznala a absolutně jsem se nepoznávala. Syna jsem milovala a zároveň nesnášela, nemohla jsem k němu najít vůbec cestu. O cestě k sobě ani nemluvím.
Trvalo to 18 měsíců, kdy jsem se prala sama se sebou a moje stavy docházely už tak daleko, že jsem myslela na sebevraždu. Protože jsem nevěděla, jak z těch stavů ven. Ale furt jsem si opakovala, že tu mám syna, kterého chci provést životem a že až přijde náš čas, budeme se bezmezně milovat.
Jenže jak se dostat zpátky do svého života, do vnitřní pohody a klidu, když jsem uvnitř rozcupovaná na milion kousků? Začala jsem malými krůčky seberozvoje. Od poslechu podcastů, přes e-booky až po kurzy a do toho jsem přišla na kouzlo kineziologie, která mě vlastně zachránila.
Už jsem tady zase ráda...
A tak jsem teď tady. Rozhodla jsem se s vámi sdílet mojí cestu ven z poporodní deprese a z nejtemnějšího období mého života, které trvalo přes dva roky. Ráda Tě chytnu za ruku a pomůžu Ti, jak jen budu moc.
A jestli vás zajímá, co můj vztah se synem? Je to přesně tak, jak jsem si myslela. Jsme parťáci, kámoši, jsme jedna duše ve dvou tělech. Konečně s klidným a čistým svědomím můžu říct, že ho miluju celým svým srdcem.