Můj porod byl opravdu traumatický zážitek, doslova jatka! Nijak jsem se na něj nepřipravovala, jednak jsem na to neměla čas, protože jsem pracovala každý den do 8 měsíce od 5:00 do 18:00 a druhak jsem si řekla, že to zvládly všechny ženy, tak já to zvládnu taky.
Když nadešel den mého porodu, tak to byl jeden velký zmatek. Byla jsem zaregistrovaná v Krči (Thomayerova nemocnice), kam když jsme ráno přijeli (asi v 7:00) mi řekli, že nemají místo a musím jet do jiné nemocnice. Zprvu jsem byla hodně naštvaná ale poté jsem byla ráda, protože mi Krčská porodnice a celkově lékaři nijak nepřirostli k srdci za celou tu dobu, co jsem tam docházela.
Doktorka se mě zeptala kde bych chtěla rodit? Moje rozhodnutí jednoznačně padlo na Vinohradskou nemocnici. Mezi Krčskou a Vinohradskou porodnicí jsem se na začátku rozhodovala a osud to vyřešil za mě.
Po příjezdu do Vinohradské nemocnice jsem se okamžitě cítila mnohem lépe. Přivítala mě velice sympatická porodní asistentka a já hned byla spokojenější a klidnější.
Moje kontrakce byly zvláštní. Neměla jsem v nich žádnou časovou posloupnost. Chvíli byly po 5 minutách, pak třeba po minutě, po deseti minutách a podobně. Nechala jsem si dát epidural, abych si trochu ulevila od bolesti. Po hodině přestal působit a přibližně do půl hodiny jsem začala rodit. To bylo asi v půl šesté večer.
Rodily jsme v tu chvíli tři holky najednou, já šla na řadu jako druhá. Svoje nejsilnější kontrakce jsem si prožila ve sprše, kam mě poslala doktorka. Když za mnou přišla se sestrou poté, co porodila první z nás, aby si poslechly ozvy – nic nebylo slyšet. Okamžitě jsem přešla na lehátko, kde ozvy poslouchaly znovu a opět nebylo nic slyšet.
Okamžitě se rozběhl kolotoč, který jsem absolutně nestíhala. Ve mžiku bylo okolo mě asi deset lidí. Sestry mi držely nohy, hlavu a tlačily na břicho. Doktorka poslala porodní asistentku pro zvon – NIC. Potě si řekla o kleště ale na ně naštěstí nedošlo, ani nevím proč.
Najednou jsem ucítila šílenou bolest, na kterou nikdy nezapomenu – doktorka mi nastřihla hráz. Bolest jsem cítila kvůli tomu, že už jsem neměla kontrakce a na umrtvení nebyl čas. Tlačila jsem na „prázdno“ bez kontrakcí a už jsem propadala v zoufalství. Měla jsem hrozný strach, že syn umře.
Akorát přicházeli lékaři na akutní císař ale já věděla, že už nebyla žádná šance, aby syn přežil. Doktorka nařídila znovu zvon té největší velikosti, já zatlačila z posledních sil a s pomocí zvonu se syn zrodil na svět.
Když jsem se na něj podívala, byl modro-fialový, neplakal a byl celý omotaný v pupeční šňůře, kterou měl na 3x omotanou okolo krku. Sestry ho rychle odnesly a já čekala asi 20 minut, než mi někdo přišel říct verdikt jestli žije nebo ne.
Koukala jsem do stropu a připadala jsem si jak z jiného světa. Co když o něj přijdu? O úplně zdravé mimčo, jen kvůli tomu, že jsem nezvládla porod?! Okamžitě jsem si vše vyčítala…
Najednou přišla doktorka a v náručí držela Mišku. Byl přenádhernej, jen měl vytaženou hlavičku nahoru (díky zvonu) ale to mu do druhého dne zmizelo. Odnesla ho na přístroje a já na sále byla do 23:00. Neporodila jsem placentu, takže jsem šla do narkózy, ve které mi rovnou zašily i nástřih.
Těšila jsem se až tento den bude za mnou, až se vyspím a budu se cítit zase fajn.
Jsem žena, která si prošla těžkou poporodní depresí. Ukážu vám mojí cestu za uzdravením, která sice ještě není u konce ale za ty dva roky jsem nasbírala takovou sílu (hlavně mentální a to především díky seberozvoji), že vzhledem ke zkušenostem, které jsem za těch spoustu měsíců nasbírala, jsem se dokázala odrazit opravdu z hlubokého dna. I kdyby sdílení mojí cesty a zkušeností pomohlo jen jedné z vás, budu nesmírně vděčná a šťastná. Více o mně se dočtete v mém příběhu.Můj příběh